1. Probuzení

Ou, otevřel jsem oči a cítím se jako bych spal několik let, ale je mi fajn.
Probudil jsem se z divného snu ve kterém bylo vše tak skutečné, ovšem tak trochu jiné než v reálném životě. Stále ležím v posteli, porozhlédnu se na budík a vidím, že je něco málo před třičtvtrtě na osm a je pomalu čas se jít připravit do práce.
Chvíli se ještě válím a protahuji, ale po chvilce se zvedám z postele a jdu do koupelny, kde se obvykle oholím, vyčistím si zuby a dělám další ty nudné rutijní věci, které dělá každý člověk než ráno vyrazí do světa. Po chvilce strávené v koupelně se vrátím do mého pokoje, kde se obleču a kouknu se jako vždy na čas, abych věděl kolik mi zbývá a v kolik mi jede městská doprava do mého zaměstnání. Na mém budíku je stále stejný čas jako jsem se díval, když jsem se válel v pelechu. Nejspíš mi nejde budík, ale tiká jak o závod. Zkusím zapnout televizi a kouknout se na ranní pořady, abych zjistil kolik je opravdu hodin.
Už sedím na gauči v obýváku, procvakávám jeden kanál za druhým a všude je stejný čas, jako na mém budíku u postele. Divný, že jsem se stačil oholit a připravit tak rychle. No nic, vypínám televizi a jdu pomalu ven na autobus. Mám něco málo přes hodinu, abych se dostavil do práce.
Mimochodem, pracuji jako vývojář systémů pro státní správy. V podstatě je to nudná práce, i když náročná a naše projekty jsou důležité.
Cestou ven jsem si vybral poštu ve schránce a vzal dnešní noviny, které leží vždy u vchodových dvěří našeho bytového baráčku. Noviny si vždy cestou do práce čtu, protože cesta mi trvá kolem půl hodiny. Otevírám hlavní vchodové dveře, ale venku je tma. Vždyť je přece kolem osmé ráno a je léto, jak může být venku ještě tma? Něco je špatně, tolik divných věcí od mého probuzení. Je to jako v mém snu, který se mi zdál večer. Ale to není možné, přece jsem se probudil, tím jsem si jistý.
Říkám si, že se někoho zeptám, kolik je hodin, ale venku nikdo není. Tak jdu kousek na autobus, tam jsou na zastávce hodiny, tak prostě uvidím až tam. Ovšem cestou jsem narazil na krámek s oblečením a byla tam prodavačka, která měla rozsvíceno. Zaklepal jsem na výlohu, protože na dveřích měla cedulku, že má zavřeno, ale neslyšela mně. Zaklepal jsem ještě jednou a silněji. Otočila se a teď jde pomalu ke mě přes celý obchod. Možná se to teď nehodí, ale v hlavě mi letí myšlenka, že je to celkem vtipný jak jde okolo regálů a je jí vidět jen hlava, která se pohybuje ke mě. Po chvilce už je blízko a kouká na mě upřeným pohledem. Stojí naproti mě přes výlohu a kýve hlavou zda něco potřebuji. Řekl jsem jí, že se chci jen zeptat proč je venku tma, že mé hodiny ukazují kolem osmé ráno a to už by tma být neměla. Prodavačka nakonec otevřela a pozvala mně do obchodu. Jakmile jsem vstoupil, tak zase zamkla dveře a říká mi: ,,Já nevím, ráno jsem se probudila a přišlo mi, že se čas zastavil...". Na to jsem jí odpověděl, že mám stejný pocit a popsal jsem jí, co se mi ráno stalo s budíkem a časem. Shodli jsme se na tom, že to asi není náhoda a že bychom měli zjistit, co se děje. Zeptal jsem se jí, jak se jmenuje a řekla mi: ,,Jsem Olivia Barlow a vy?". Chvíli jsem přemýšlel, jak se jmenuji, ale spíše jsem se jen zamyslel nad jejím hezkém jméni a odpověděl jsem: ,,Mark Cote...".
Po chvilce jsme se rozhodli jít zjistit, co se děje. Zavřeli jsme obchod a šli dlouhou ulicí směrem k zastáce autobusu, kde mají být hodiny. Cestou jsme nikoho nepotkali, ulice jsou prázdné a všude je ticho. Přišli jsme k zastávce a na hodinách byl čas 8:42, čas který byl na mém budíku, když jsem se probudil.